Na premiéru opery Lady Macbeth Mcenského újezdu jsem se velmi těšila, nikdy jsem ji totiž neviděla na jevišti. Na druhé straně jsem ale měla obavy – jde o dílo otevřené, kontroverzní, plné násilí a erotiky, jak si s tím režisér Martin Čičvák poradí? Ani upozornění na stránkách Národního divadla, že na scéně je zobrazena nahota a je vhodné od 15 let, mému pocitu moc nepřidalo. O to větší překvapení pro mě byl výsledek. Po dlouhé době ve mně operní inscenace vyvolala silné emoce. A největší podíl na tom měla představitelka hlavní role Alžběta Poláčková.
Opera Dmitrije Šostakoviče patří k nejvýraznějším dílům 20. století. Sám skladatel si s ní užil své, i když byla při premiéře v roce 1834 přijata nadšeně, záhy ji navštívil Stalin, který úspěch mladého skladatele neunesl a nechal napsat známý článek v listu Pravda Chaos místo hudby. Na jeho základě dílo v SSSR zakázali, uvedení původní verze se skladatel nedožil. Aby se na jeviště opera dostala alespoň po smrti Stalina, přepracoval ji, zjemnil a za svého života pak povoloval jen druhou verzi. Až po jeho odchodu se opět začala hrát verze původní, která se po celém světě uvádí dodnes a skladatele proslavila. Národní divadlo ji naposledy v premiéře uvedlo v roce 2000 v režii Davida Radoka.
Na svou dobu šlo o dílo mimořádné a je jím i dnes. Jak hudebně, tak obsahem. Šostakovič tu otevřeně otvírá téma sexuálních vášní, nevěry, znásilnění, nebojí se ani drsných scén včetně bičování a vražd. A zde právě nastává háček – ve světě je dnes časté naturalistické zobrazování nahoty a sexuálních scén na jevišti. O to větší pochvala patří režiséru Martinu Čičvákovi, který všechny výjevy inscenoval velmi vkusně, vyhnul se prvoplánovým vulgaritám i nahotě, přitom všechny scény působí uvěřitelně.
Pod dozorem kamer
Dominantní složkou inscenace je monumentální scéna Hanse Hoffera. Dominuje jí prosklená věž, kde se odehrávají scény v interiéru domu, vraždy i milostná vzplanutí. Postavy nemají soukromí, jsou neustále pod dozorem a hlavně pod kamerami, čímž se umocňuje tísnivá atmosféra celé opery. Výborný nápad Martina Čičváka je i promítání detailních záběru tváří hlavních postav na zadní plátno (právě tak, jak je vidí zmíněné kamery). I když na divadle samozřejmě nejde o žádnou novinku, tady se to vyplatilo – díky nim vidí i diváci ze vzdálenějších řad do tváře hlavním postavám, což ocení především u představitelky hlavní postavy Kateřiny Lvovny Izmajlovy Alžběty Poláčkové.
Alžběta Poláčková podává komplexní výkon
Za sebe musím říct, že mě její výkon nadchl, protože tak komplexních pojetí postavy, taková hra emocí a mimiky v obličeji, kdy pěvkyně přesně ví v každou chvíli, co hraje a prožívá, se v opeře běžně nevidí. Jistě, někdo jí může vyčíst, že její hlas je na postavu málo, ale za mě byl její výkon natolik strhující, že mi to vůbec nevadilo. Alžběta si uměla perfektně rozvrhnout síly a stabilní výkon tak podávala od začátku až do konce představení. Na jevišti Národního divadla a Státní opery je nejen skvělou Rusalkou či Káťou Kabanovou, naposledy Armidou, ale nyní i Kateřinou. Jde bezpochyby o výkon, který si zaslouží velkou pozornost komise Cen Thálie.
Výborný František Zahradníček
Vynikající výkony ale podali i další sólisté. Mně osobně se velice líbil František Zahradníček v roli Kateřinina tchána Borise Izmajlova. I přes indispozici, která byla na premiéře ohlášena, podal výborný pěvecký i herecký výkon – díky jeho přesně podanému zlému a tyranskému chování ke Kateřině, manželce jeho syna, kterou kritizuje, dusí a drtí, ale zároveň po ní touží, pochopíme její motivaci k první vraždě. Denys Pivnickij jako Sergej, kterému Kateřina podlehne, podává také velmi slušný výkon – jen mu (herecky i typově) úplně nevěřím roli svůdce, živočišného samce, který Kateřinu ovládne a kvůli kterému spáchá nejen vraždu, ale také ukončí svůj život. Podobný problém jsem u něj měla už v opeře Plameny, kde ztvárnil Dona Juana.
Z dalších rolí, a že jich tu je, mě zaujal také Ivo Hrachovec jako věcně opilý kněz, Tamara Morozová v nelehké roli znásilněné Aski a slovenský pěvec Peter Mikuláš jako Starý trestanec. I když prostor má malý až v poslední části opery, svůj part zazpíval neuvěřitelně procítěně, čímž umocnil atmosféru závěrečného aktu, v němž jsou trestanci, včetně Kateřiny a Sergeje, transportováni na Sibiř. Naopak mě svým pojetím příliš nezaujala Kateřina Jalovcová v menší roli Sonětky, jejíž celkový výkon vyzníval ploše, nebarevně, byť roli odzpívala bez zaváhání. Stejně nevýrazně (po herecké stránce) na mě působil i Josef Moravec jako manžel Kateřiny Zinivij, který také v opeře nemá velký prostor. Přispíval k tomu ale i jeho kostým úředníčka a mdlé pojetí role.
Šťastná volba inscenačního týmu
Režisér Martin Čičvák plně využil všeho, co jeviště Státní opery nabízí. Nejen točnu, ale i stoly, propadla, i dominantní patrovou věž, která vyjíždí i zajíždí, z podzemí v jedné scéně vyjede i přidaná žesťová sekce. Herci se pohybují na nejrůznějších plošinách i žebříčcích, bosí i v lodičkách – zde patří další pochvala Alžbětě Poláčkové, která to zvládá bravurně. Bavilo mě i zapojení baletu (choreografie Silvia Beláková) do davových scén dělníků, skvěle funguje i pěvecký sbor Státní opery (sbormistr Adolf Melichar). Funkční jsou i kostýmy, jejichž autorem je Georges Vafias a opět musím vyzdvihnout ty, které vynáší hlavní představitelka. Na rozdíl od kostýmu Sonětky, který mi přijde vzhledem i pojetím jako z jiné doby, zbytečně lascivní a ne úplně funkční. Všechny pěvce výborně doprovázel orchestr Státní opery pod vedením dirigenta Hermanna Bäumera.
Podtrženo sečteno je Lady Macbeth Mcenského újezdu jedním z nejlepších kusů, které jsou momentálně ve Státní opeře k vidění. Jde o působivou, komplexní inscenaci ve všech ohledech, která si zaslouží mimořádnou pozornost. I délka přes tři hodiny s jednou přestávkou je únosná, nebudete se totiž nudit, naopak se můžete nechat pohltit dobře vybudovanou tíživou atmosférou a silným příběhem, který v operách nebývá vždy běžný.
Hodnocení: 95 %
Psáno z 1. premiéry 24. listopadu 2023.
Monika Brabcová
Autorka je doktorkou teatrologie.
