Aleš Briscein a Kateřina Kněžíková. Foto Zdeněk Sokol
Jedna z nejhranějších Janáčkových oper Její pastorkyňa se držela na repertoáru Národního divadla devatenáct let. Několikrát změnila obsazení, avšak pořád dokazovala, že je působivá a funkční. Vedení opery se ale rozhodlo ji v září z repertoáru stáhnout, na konci letošní sezony totiž chystá uvedení zbrusu nové.
Na stejnou inscenaci jsem se při její derniéře 16. září vrátila po pár letech a potvrdil se mi původní dojem – je škoda stahovat něco, co je kvalitně vystavěné a stále funguje. Režisér Jiří Nekvasil a výtvarník scény Daniel Dvořák tehdy odvedli výbornou a nadčasovou práci, takže známý příběh dramatičky Gabriely Preissové, který Janáček zpracoval do operního libreta, je předkládán divákům srozumitelně, bez naschválů a zbytečných modernizací, které jsou zvlášť u díla odehrávajícího se na českém venkově ne vždy vítané.
Obsazení se za devatenáct let samozřejmě měnilo. Tenorista Aleš Briscein začínal jako Števa, nyní se představil jako Laco a musím říct, že jeho výkon byl jedinečný – roli měli totiž přesně vystavěnou jak pěvecky, tak herecky, byl uvěřitelný, navíc mu jako jedinému z hlavních představitelů bylo perfektně rozumět. Kéž by takto skvěle obsazené byly všechny opery na jevišti Národního divadla. Výborný byl tradičně i Peter Berger jako Števa.
Velmi mile mě také překvapila sopranistka Kateřina Kněžíková v roli Jenůfy. Bylo vidět, že Janáček, ve kterém se zatím neobjevovala, jí nyní velmi sedí, že do něj dozrála. I ona byla přesvědčivá pěvecky i herecky. Oproti Rusalce, kde jsem jí herecké pojetí nevěřila, tady z ní šly emoce natolik, že jste jí stoprocentně uvěřili příběh v nitru nešťastné a zklamané ženy, která přijde o krásu, lásku i dítě. Jediná výtka je ke srozumitelnosti, která pro posluchače nebyla vždy ideální (a bohužel Národní divadlo české titulky vypustilo).
Když jsem před pár lety Její pastorkyňu na jevišti Národního divadla viděla, byla pro mě skvělou kostelničkou Eva Urbanová. Nyní ji již bohužel nezpívala a divadlo si přizvalo finskou sopranistu Karitu Mattilu, kterou prezentovalo jako exkluzivního hosta. Zde si ale nemůžu pomoct, dle mého názoru tato volba nebyla šťastná. Jistě dřív bývala vynikající pěvkyní, která zářila na světových operních scénách, ale přece jen již v 64 letech nemůže být hlas (a soprán zvlášť) tím, co býval. Místy mi (zvlášť ve druhém jednání) přišlo, že už je role pěvecky nad její síly. Mnohokrát nebyla přes orchestr slyšet, v některých polohách zase zněl její hlas nepříjemně řezavě, o srozumitelnosti ani nemluvím. Zatímco její kolegové měli přesně herecky vystavěné postavy, tady tomu tak nebylo (a pokud to být mělo, do hlediště se to nepřeneslo). Kostelnička byla často v nepřirozené křeči v těle i v gestech, žádné emoce z ní k divákům nepřecházely, což pak ale nemůže fungovat (rozhodnutí k vraždě dítěte bez emocí nezahrajete). Zdálo se mi, jako by byla postavou dosazenou z jiného světa, z jiné opery.
Komplexně šlo ale v Národním divadle o výbornou inscenaci, která bude divákům chybět. Na druhou stranu doba se mění a třeba nás nové plánované květnové uvedení v režii Calixta Bieta příjemně překvapí. Dle obsazení uvedeného na stránkách Národního divadla se můžeme těšit opět na Aleše Brisceina jako Laca, Jenůfou bude Alžběta Poláčková, která již ji také výborně ztvárnila, Kostelničkou Dana Burešovou a Števou Martin Šrejma. Eva Urbanová by se měla objevit v roli Stařenky, dirigentem bude Stefan Veselka.
Viděno na derniéře 16. 9. 2024.
Monika Brabcová (autorka je doktorkou teatrologie)
