Vydavatelství Radioservis představuje společné album Kateřiny Kněžíkové a Adama Plachetky OPERETTE GALA, nahrané se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Roberta Jindry. Známé melodie z nejslavnějších operet jako je Veselá vdova, Guiditta, Země úsměvů, Noc v Benátkách, Netopýr, Vídeňská krev a další.
Franz Lehár, Emmerich Kálmán, Johann Strauss mladší, Edmund Eysler a Carl Millöcker jsou představiteli různých generací autorů operety, trvale úspěšného a stejně tak trvale podceňovaného žánru hudebního divadla. Pověst pokleslé a trochu zastaralé lidové zábavy není spravedlivá. V operetě existují také velmi podařená díla, jak po hudební, tak po dramatické stránce. Straussův Netopýr z roku 1874 patří k těm nejlepším. Vtipný kolotoč zápletek obohacený melodiemi v rytmu valčíku i čardáše se stal jedním z nejznámějších reprezentantů zlatého věku vídeňské operety. Na repertoáru bývá i v operních domech. Obdobným šarmem oplývá Veselá vdova z roku 1905, dílo Franze Lehára, proslulého Vídeňana absolventa pražské konzervatoře, žáka Antonína Dvořáka. Díla Carla Millöckera jsou méně početná a méně známá, rakouské hudební prostředí zato výrazně spoluvytvářely desítky Eyslerových operet. V první polovině 20. století vynikly vedle Lehárových děl zejména Kálmánovy operety Čardášová princezna nebo Hraběnka Marica, nabízející nesmrtelné melodie a neméně skvěle naplňující pravidla a znaky žánru.
Vídeňské operety mají stejné kořeny a přesně to na nich milujeme! Ples, velkovévodkyně, švadlena, milovník, hedonista…
Manželská a umělecká dvojice Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka prožívá rušný čas. Výchovu dvou mladých slečen oba dva dovedně kloubí s bohatými uměleckými závazky doma i v cizině, které je často zavedou na opačné konce světa. Občas se ale Kateřina i Adam na jedné „kumštýřské základně“ sejdou. Tak jako docela nedávno v letošním roce při vzniku CD kompletu Operette gala, který vám právě představujeme. Vojtěch Babka: Myslím, že posluchače ne málo překvapí, do jakého repertoárového odvětví jste se pustili. A přitom prvot ní impuls vlastně nevyšel od vás, nýbrž právě od vašich příznivců, kteří projevili přání operetní hudbu ve vašem podání slyšet…
Adam Plachetka: Tuto otázku jsme v uplynulé době slyšeli víckrát. „Dočkáme se od vás i operet?“Ale byl to částečně i nápad vydavatelství Radioservis poté, co jsme na koncertě vO2 Aréně jednouárií a duetem do operetních vod zabrousili.
VB: A to byly, pokud vím, opravdu ty nejklasičtější ukázky…
AP: Ano, duet Lippen schweigen z Lehárovy Veselé vdovy a píseň Meine Lippen z Guiditty téhož autora, oboje samozřejmě na našem CD také najdete.
Kateřina Kněžíková: Navíc kolegyně z vydavatelství zohlednily i to, že jedno společné CD už máme, a že řada posluchačů se na další nahrávky, kde by zazněly naše hlasy pohromadě, ptá.
VB: Jenže vy dva coby umělecké duo jdete každý trochu jinou repertoárovou cestou, asi nebylo jednoduché najít průnik…
KK: Ten dotaz samozřejmě padl také. „Máme vůbec co nabídnout, abychom vyváženě naplnili prostor pro ucelený hudební nosič?“ Protože, jak říkáš, společný hudební inventář momentálně nemáme a například ve Smetanovi, kterému se věnujeme oba, je těžké objevit dostatek společné hudby pro baryton a soprán. Ale platformu jsme nakonec našli!
AP:Ale i v rámci operetního oboru jsme museli trochu laborovat, čehož důsledkem je, že v našich duetech beztak zpívám tenorové party.
VB: Zaujal mne široký časový rozptyl, v jakém jste se tu rozkročili. Nejstarším kouskem je neodolatelná vídeňská „odrhovačka” Hobellied od Conradina Kreutzera z roku 1834, kde se zpívá o tom, jak na nás osud nasadí svůj hoblík a opracuje nás jím všechny do stejné podoby. A na druhém konci je přesně o sto let mladší exotická Giuditta, která se poprvé hrála ve Vídni roku1934.
AP: Přiznávám, že tu operetní branži ani jeden z nás důvěrně nezná. Takže tentokrát jsme si při výběru nechali poradit a také jsme se inspirovali více poslechem, než hledáním v archivu. Sáhli jsme jednoduše po tom, co se nám líbilo. Byli jsme také limitováni nutností vybírat kousky bez sborové složky, čímž jsme si řadu skvělé hudby chtě nechtě museli odříct. Navíc jsme hned od začátku počítali s tím, že skladby z našeho CD budeme prezentovat i koncertně, a tam by přizvání pěveckého sboru znamenalo nemalou položku v rozpočtu. Tebou zmíněný vídeňský kuplet Hobel -lied sem vlastně nepatří; nepochází ani z žádné operetní partitury. Jednou jsem ho slyšel, učaroval mi a zatoužil jsem ho ke všem Lehárům, Straussům a Millöckerům připojit…
KK: Já jako sopranistka jsem to moc těžké neměla. Prostě jsem zvolila známé a slavné kusy. Ještě jako studentka jsem nejednou zpívala Adélu ze Straussova Netopýra, ale od ní jsem se už posunula dál; takže z téhož opusu zde zůstala Rosalinda a podobné kusy stejného oboru.
VB: Shodli jsme se, že existuje prostupnost hudební,tematická, textová, prostupnost v zápletkách a modelaci postav mezi operami a operetami.Ať už rakouskými, německými, francouzskými, českými. Vy nám ale dnes předkládáte výhradně hudbu úzce spjatou sV ídní. Vsouvislosti s touto hudbou se někdy mluví o nezaměnitelném„duchu Vídně“. Co to vlastně je?
AP: Teď se mi vybavuje pořekadlo: „Když má přijít konec světa, tak chceš být ve Vídni, proto že tam přijde až o třicet let později.“ Av tom se dunajská metropole nemění. Věčný tradicionalismus, vztah k historii, hodnotám. Kombinace noblesy, humoru a okázalosti. Tradice plesové kultury, která ale zůstala i v našich městech. Jinde ve světě už se s ní myslím tolik nesetkáme. To je pro mě duch Vídně. Zábava na úrovni, která nemá být suchopárná, ale ani vulgární nebo povrchní.
KK: Hezky jsi to řekl!
VB: Já jsem se v jedné knížce o Beethovenovi dočetl, že největší vášní „Vídeňáků“ jsou kavárnya hudba. A že jedno vídeňské rčení zní: „Ať žije láska, ale až se navečeřím…“
KK: Čímž se potvrzuje, že Adam do té Vídně prostě patří každým coulem! Ale teď vážně – vždyť skoro každá z operet má zápletku na opulentním plese, každá sopranistka je buď přímo zpěvačka, diva nebo dáma z vyšších kruhů. A vždy je tu střet mezi vznešenou třídou a obyčejnými lidmi.
VB: Unikátní je také rakouská, potažmo vídeňská němčina. Zní docela jinak než řeč německánebo švýcarská. Jak jste s ní pracovali v hudbě vídeňských operet?
KK: Já nijak výrazně, ale je to i konkrétními skladbami, které tu zpívám. Jak jsme řekli, jsou serióznější, cílí mnohem více na hudbu a zpěvnost. A prostoru pro řečové nuance mnoho nedávají. To Adam si mohl dovolit toho vídeňského koření přisypat daleko víc.
AP: Leč dovoloval jsem si jen při „hoblování“… tedy v už zmíněné Raimundově Hobellied z roku1834. Ta je prošpikována narážkami na vídeňskou dikci. Ve Vídni jsem žil, mám ji pod kůží a přiznávám se, že ve standardním operetním repertoáru ty sklony musím spíš potlačovat než akcentovat.
Jaromír Hampl Zdroj a foto: Radioservis, ND, A. Plachetka
Publikace Hauer Jaroslav
