Druhou premiérou letošní sezony v Divadle v Dlouhé je Cestu dlouhým dnem do noci amerického dramatika, nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1936 Eugena O´Neilla. Režie se ujal Ivan Buraj, který se od sezony 2025/26 stane novým uměleckým šéfem divadla, po odchodu Skutrů do Národního divadla. Ivan Buraj v současnosti vede brněnské HaDivadlo.
Děj hry
Hra je situována na letní venkovské sídlo v jediný srpnový den roku 1912. Otec, profesí herec, pro kterého jsou hlavní modlou peníze a zisk navzdory bolesti, kterou uctívání těchto falešných svátostí způsobuje jemu i jeho blízkým. Matka unikající z reality vztahů do závislosti na opiátech maskovaných za léky. Starší syn Jamie jako směsice nešikovné nápodoby otce, prázdného vzdoru a alkoholismu. A mladší syn Edmund – Eugene O´Neill sám – na něhož se postupně řítí bezvýchodná skutečnost. Rodina jako nefunkční, ale pevná síť falešných rolí a nesplnitelných očekávání. Psychoterapie se, podobně jako drama psychologického realismu, v polovině 20. století stává novým nástrojem poznávání lidské duše v moderní epoše. V posledních letech se z tématu duševních nemocí stává celospolečenské téma a potřeba duševní péče v hroutící se společnosti narůstá. Součástí inscenace tak je kromě O´Neillova textu také inscenovaná rodinná terapie vycházející z terapeutických setkání, kterých se během zkoušení zúčastní herci jako zástupci svých postav. K jakému poznání na těchto sezeních by členové jedné z nejtragičtějších rodin v dějinách moderního dramatu došli? Archetypální rodinné panorama odrážející současnost zamotanou do iluze bezmezného individualismu a ekonomického růstu jako jediné spásy. A pod tím vším – obrovská touha po lásce a pochopení.
V listopadu 1945 odevzdal O’Neill svému newyorskému nakladateli rukopis dramatu Cesta dlouhým dnem do noci s přáním, aby byl zveřejněn nejdříve dvacet pět let po jeho smrti. Jedná se o autobiografickou hru, Avšak již v roce 1955, necelé dva roky po dramatikově úmrtí, požádala O’Neillova vdova o jeho vydání a kopii rukopisu poslala Královskému dramatickému divadlu ve Stockholmu. Zde měla světovou premiéru 2. února 1956. Režisér Sidney Lumet pak natočil v r.1962 stejnojmenný film v hlavní roli s Katharine Hepburn. Legendární drama „psané slzami a krví“ se stalo bestsellerem. O´Neill za něj získal svou čtvrtou Pulitzerovu cenu. Kromě sebe vypodobnil ve hře svého otce, matku a staršího bratra Jamese. Téměř vše v ní odpovídá skutečnosti: otcovo skrblictví, matčina narkomanie, bratrův alkoholismus, O’Neillovy souchotiny.
Děj hry je zhuštěn do jediného dne. V čem je příběh rodiny Tyronových současně příběhem určité společnosti? Odpovídá režisér Buraj: „Vždy, když v projektech zkoumám osobní vztahy, tak mě látka zaujme, až když mi emoce nebo vztahy začnou připomínat něco, co mě zajímá i ve společnosti. V tomhle smyslu mi to s O´Neillovým textem chvilku trvalo, než jsem k němu dozrál, než jsem v něm uviděl současnost a motivy překračují půdorys jedné rodiny. Když jsem si hru přečetl před rokem, uviděl jsem v ní, snovým zrakem, sousoší, které v kompozici zvolených postav velmi přesně vyjadřuje současnost a její krize. Otec – jazykem dneška splňuje dokonale kategorii bílého heterosexuální muže, který řeší zejména ekonomiku a materiální zabezpečení vlastní rodiny, ovšem s velmi obtížnou zkušeností přistěhovalce. Matka, která se snaží vytvářet domov, ale realita krutého provozu divadelního podnikání jí umožňuje být milující a pečující mámou, která je v pohodě jenom s pomocí berličky opiátů. Postava staršího syna Jamieho, utápějícího se v závislosti na alkoholu, který leží nenápadně vedle morfia, jako stejně destruktivní závislost a zdánlivé řešení Jamieho rozporu mezi nápodobou otce a vzdorem vůči němu. A nakonec je zde Edmund, alter ego O´Neilla zamlada – idealista, který by hrozně chtěl změnit svět k lepšímu, nebo aspoň vstoupit do rodiny, která v mých očích symbolizuje svět, léčivě. A nad tím vším se vznáší v pozadí naznačená krize zdravotního systému, kolaps péče o duševní zdraví, vůbec kolaps důvěry ve veřejný prostor a instituce. Jako by zvítězil pocit, že, že to, co si člověk neurve vlčím způsobem sám, to mu nikdo nedá. Takže se obloukem vracíme k postavě otce, který je nakonec víc výsledkem společnosti než aktivním zloduchem. Ovšem vedle této temnoty jsme měli potřebu i cosi symbolicky léčit, nebo alespoň poznávat jinak. Proto jsme se rozhodli projít skrze rodinné terapie postav této hry a vytvořit z nich fragment- „sen o terapii rodiny Tyronových,“ který se stal součástí naší inscenace. I když věřím, že léčivé je už to, že jsme schopni dát temným proudům jméno, podívat se jim do očí.“
Herci
Jiří Vondráček představuje mistrovsky hlavu rodiny Jamese Tyrone. James byl hvězdou první kategorie jako představitel Edmonda Dantese v divadelním zpracování Dumasova Hraběte Monte Cristo. S inscenací cestoval po Spojených státech přes čtyřicet let. Díky tomu byla rodina finančně zabezpečena, peníze pro Jamese znamenaly vše. Jeho lakota je příčinou, že rodinu léčí lékaři, kteří jsou levní a nikoli dobří. Manželku Mary Tyronovou ztvárnila Barbora Lukešová je psychicky labilní, po porodu svého třetího syna Edmunda se nikdy nedokázala zcela zbavit závislosti na morfiu. Obviňuje z toho lékaře, který ji morfium poprvé podal. Skvěle předvedla všechny nuance role. Starší syn Jamie v podání Matyáše Řezníčka je alkoholik, který si nedokáže sám na sebe vydělat, čeká na to, co mu dá jeho otec. Edmund, kterého skvěle zahrál, Samuel Toman je od narození nemocný, nyní se u něj objevila tuberkulóza. Edmund se obává výsledku léčby levným doktorem, kterého otec zaplatil místo drahého odborníka na tuberkulózu. Předobrazem Edmunda byl sám Eugene O´Neill. Služebnou Cathleen zahrála výborně Štěpánka Fingerhutová. Na jevišti se objeví terapeut Daniel Wagner, aby vedl umělecko-terapeutická sezení „Sen o terapii“. Wagner je skvělým průvodcem, konstatoval, že mnohé vzorce chování zná od svých klientů. Zarazila ho živost traumat i hloubka empatie herců.
Tvůrci
Hraje se v překladu Ester Žantovské. Režii Ivana Buraje nelze nic vytknout, mimo délky představení. Hra trvá 3 hodiny 15 minut. Zkrácením textu by bylo představení dynamičtější. S dramaturgyní Terezou Marečkovou se Ivan Buraj setkal při své práci v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Spolu s ním přechází do Divadla v Dlouhé. Od ledna 2024 je šéfdramaturgyní v Dlouhé. Scénu hezky vyřešil Antonín Šilar. Kostýmy Kateřiny Štefkové dobře zapadnou do inscenace. Představení. podbarvuje nevtíravá hudba Matúše Kobolka
Jaromír Hampl Foto: archiv Divadla v Dlouhé
