Jít na klasiku do Národního divadla dnes není jen tak. Tvůrci se často předhánějí, aby byli co nejoriginálnější, a výsledkem pak je, že diváka, zvlášť mladého, od další návštěvy divadla spíš odradí, než aby ho přilákali. Klasika neklasika – krátí se, přepisuje, hraje se bez přestávky a často tak, že pokud hru neznáte, tak se v ní ani neorientujete. Všechny zmíněné nešvary se naštěstí vyhnuly nejnovější inscenaci Našich furiantů, a tak má Národní divadlo opět důstojnou klasiku na jevišti.
Naši furianti Ladislava Stroupežnického měli svou premiéru v roce 1887 právě na jevišti Národního divadla. Tehdy šlo o naši první realistickou hru, úspěch sice hned neměla, ale otevřela cestu další realistické dramatice. Stroupežnický, jako první dramaturg činohry, uvedl na scénu hry Gabriely Preissové i Maryšu bratří Mrštíků. Všechny tu později zdomácněly a vracely se, inscenace Našich furiantů, kterou teď uvádí činoherní soubor, je už dvanáctá v pořadí.
Velmi šťastnou volbou bylo oslovení Martina Františáka jako režiséra inscenace. Už v Divadle na Vinohradech ukázal, že si s realistickými hrami rozumí, když na jevišti skvostně rozehrál Její pastorkyňu. Možná je to i tím, že sám pochází z Valašského Meziříčí a má cit pro folklór i tradice, do inscenací umí vkusně zapojovat živou hudbu i vytvářet působivé jevištní obrazy. To se mu podařilo i v Našich furiantech. V interiérových výstupech je scéna světlá, prakticky minimalistická, ze stropu visí drobná světýlka.
V exteriérech používá v zadním plánu vodní „příkop“ (velmi silné jsou obrazy, kdy jí prochází mladík či chlapec a švihá do ní bičem), kupu roští a dojde i na červené růže. Scéna, stejně jako kostýmy, jsou dílem Evy Jiříkovské. I zde je vidět, že má zkušenost s folklorem (působila v Uherském Hradišti a spolupracuje i se souborem Hradišťan). Dámská část souboru se tak objeví v nádherných barevných krojích, což ještě víc umocní vizuální dojem z celé inscenace.
Krejčí versus voják
Naši furianti jsou hrou s velkým obsazením a ani tady Národní divadlo nic nešidí. Velkých rolí je tu víc, nedá se úplně říci, kdo je hlavní postavou. Děj umístil Stroupežnický do vesnice Honice v jižních Čechách, kde se odehrává volba ponocného. Kandidáti jsou dva – úlisný krejčí se sedmi dětmi František Fiala (Igor Orozovič) a vysloužilý voják Valentin Bláha (Radúz Mácha). Jenže starosta Filip Dubský (David Matásek) má na volbu opačný názor, než první radní Jakub Bušek (Ondřej Pavelka). Oba jsou navíc znepřáteleni kvůli dětem – Václav Dubský (Šimon Krupa) a Verunka Bušková (Marie Poulová j.h.) se chtějí vzít, rodiče to ale vidí jinak.
Obecní výbor se schází, hlasuje, dokonce na chvíli zvolí krejčího, než se ukáže, že má zřejmě na svědomí paličský dopis. Aniž by tomu herci či režisér napomáhali, diváci se hlasitě smějí – krejčí se jmenuje Fiala a text dostává nečekané konotace se současnou politikou. Věty jako: „Budeš hlasovat pro Fialu!“ či „Abych měl s ženou pokoj, dám hlas tomu lumpovi Fialovi,“fungují (tak, jak je Stroupežnický napsal) a když zazní: „Mně je to jedno, jestli Petr, nebo Pavel,“ hlediště se královsky baví.
Vyrovnané herecké výkony
Málokdy se to dá říct, ale u Našich furiantů platí, že všechny herecké výkony na jevišti Národního divadla jsou skvělé a vyrovnané. Mezi Davidem Matáskem a Ondřejem Pavelkou to funguje, reagují na sebe, oba jsou rázní a energičtí, tvrdohlaví, jako dva kohouti na jednom smetišti, jejich spor i pozdější usmíření jim plně věříte. To samé platí o dvojici krejčí – vysloužilý voják. Ušlápnutý a úlisný krejčí Igora Orozoviče má na krku sedm hladových dětí, za zády manželku (Magdaléna Borová), a tak se snaží nejen podlézat, ale i vyhrát nečestnými prostředky (nadiktuje dceři paličský dopis). Poloha mu sedí, herecky ji zvládá dokonale. Proti němu stojí Radúz Mácha, voják, který prošel světem a ví, co od něho a od života čekat. Moudrý, čestný a rázný muž, pro Radúze ne úplně obvyklá poloha, ale sedí zvládá ji na výbornou.
Méně prostoru má František Němec v roli otce Dubského, kdykoli se ale na scéně objeví, je to herecký koncert. Výborné výkony podávají i další členové obecního výboru (Filip Kaňkovský, Vladislav Beneš, Marek Daniel j.h., Matyáš Řezníček). Mezi hostujícími herci pak vyniká Ondřej Malý v roli ševce Habršperka, moudrého a prozíravě mazaného přítele Bláhy. Stranou nezůstává ani dámská část souboru – výrazné jsou především Martina Preissová a Lucie Polišenská v rolích manželek či Pavla Beretová jako cestující obchodnice Markýtka. Všechny herce na jevišti doplňují externí spolupracovníci, početná skupina dětí a živá kapela. Je zkrátka na co se dívat.
Naši furianti jsou inscenací, která jednoznačně stojí za vidění. Inscenací, na kterou se konečně vyplatí vzít i větší děti (doporučeno od 12 let) a mládež, aby viděli drasticky nekrácený text v celé kráse a srozumitelný výklad na jevišti (nikoliv tak, jak je to u Maryši). Je živá, dynamická, nenudí. Poctivá inscenace trvá s přestávkou 2 hodiny 40 minut a z mého pohledu patří v současné době k tomu nejlepšímu, co činohra Národního divadla nabízí.
Hodnocení 100 %
Viděno na 2. premiéře, 3. 3. 2023 v Národním divadle.
Monika Brabcová
Autorka je vystudovaná doktorka teatrologie.
