Svatopluk Sem jako Ismen. Foto Zdeněk Sokol
Na jevišti se uvádí málokdy, do Národního divadla se vrátila po třiceti šesti letech. Opera Armida skladatele Antonína Dvořáka je jeho posledním dokončeným dílem. V porovnání s předcházející Rusalkou je náročnější pro interprety i diváky, přesto stojí zato ji vidět. Nová inscenace Jiřího Heřmana přináší totiž okouzlující vizuální podívanou.
Poté, co Dvořák sklidil úspěch s Rusalkou, hledal další námět pro novou operu. Nakonec zvolil libreto Jaroslava Vrchlického, které je ovšem komplikovanější, kostrbatější i jazykově náročnější než Kvapilův text o vodní víle. Příběh odehrávající se během první křížové výpravy je inspirován eposem Torquata Tassa Osvobozený Jeruzalém (Vrchlický byl jeho překladatelem), konkrétně milostným vzplanutím křižáckého rytíře Rinalda a pohanské kouzelnice Armidy a samozřejmě nemůže skončit šťastně. Tak bohužel neskončila ani premiéra v roce 1905, pár týdnů před Dvořákovou smrtí, dočkala se pouhých šesti repríz. Od té doby se na jeviště Národního divadla několikrát vrátila a úspěšněji, naposledy v roce 1987.
Hra barev a symbolů
Nová inscenace, kterou připravil operní soubor na jevišti historické budovy Národního divadla, vyniká především režií Jiřího Heřmana, který na scéně vytváří, jak je u něj zvykem, vizuálně působivé obrazy. Ve spolupráci se scénografem (Dragan Stojčevski) rozehrává poutavou hru barev, symbolů, soustředí se na magii příběhu spíše než na válečný konflikt. Dominantním prvkem je drak čaroděje Ismena, respektive jeho kostra, který nad hlavami sboristek proplouvá neustále scénou (snad až příliš často), aby na závěr umírajícího čaroděje pozřel. Obrazově zajímavé jsou i sborové scény (podílí se na nich rozšířený sbor ND), ať už křižáků, kteří jsou však oproštěni od zbroje a nosí kněžské límečky, nebo muslimských žen.
Výborné pěvecké výkony
Armida je operou, která vyniká náročnými pěveckými party. V tomto ohledu si s nimi sólisté poradili skvěle – především Svatopluk Sem (Ismen) byl vynikající po pěvecké i herecké stránce, výborné výkony podávají také představitelé ústřední dvojice, kteří jsou sehraní už z Rusalky, Aleš Briscein (Rinald) a Alžběta Poláčková (Armida), mně osobně zaujal i skvělý František Zahradníček (Hydraot), i když v opeře tolik prostoru nemá. Jen škoda, že orchestr pod vedením Roberta Jindry interprety doprovázel spíše opatrněji a nerozvinul se v celé šíři a plastičnosti. Velmi pozitivně hodnotím umístění dechů v postranních lóžích.
Už vzhledem k tomu, jak málo se opera uvádí, rozhodně stojí za to se na ni do Národního divadla vypravit. Zvlášť ji ocení milovníci tohoto žánru, znalci, fajnšmekři. Pro neznalého a operou nepolíbeného diváka může být už vzhledem k délce (téměř tři a čtvrt hodiny) a složitějšímu příběhu (naštěstí nechybí titulkovací zařízení) náročnější. Patříte-li k milovníkům hudby Antonína Dvořáka, pak musíte Armidu vidět určitě.
Hodnocení: 80 %
Psáno z 2. premiéry 21. 5. 2023.
Monika Brabcová
Autorka je doktorkou teatrologie.
