Máte rád účinkování pod širým nebem? Čím je pro vás speciální právě Letní scéna Musea Kampa?
„Samozřejmě první věc, která člověka napadne, je ta neopakovatelná a nepřenositelná atmosféra. Kampa je nekrásnější ostrov na světě, říká se to i ve hře Werich a je to svatá pravda, kterou podepíšu. Ta blízkost domu, kde Werich žil, a osudy lidí s tímhle kousíčkem Prahy spojených. Všechno je to tam znát. A ještě to umocní publikum, které ví, na co jde, které je poučené. Já tam mám dost času pozorovat lidi, to je specifická sorta obecenstva, a dělá to z každého večera událost. Věřte mi upřímně, je to radost, podívat se ráno do diáře a říct si, fajn, dneska večer jdu na Kampu. Prostě se těším.“
Máte nějaké adrenalinové zážitky spojené s hraním na Letní scéně Musea Kampa?
„Samozřejmě s Martou, kdy jsme jedno představení táhli na přání diváků v docela slušné průtrži mračen. Vzpomínám si, jak mně okolo kláves tekly proudy vody, teď ta Vltava nedaleko, vzrostlé stromy, do toho se blýskalo… bylo to nezapomenutelné. Myslím si, že z hlediska bezpečnosti práce to možná nebylo úplně košer, kvůli té aparatuře kolem nás, ale jinak skvělé! Tohle v Národním nezažijete.“
Byl jste se podívat na kolegy v ostatních inscenacích, které se hrají na Letní scéně Musea Kampa?
„Viděl jsem Medu a byl jsem opravdu nadšený. Psal jsem smsky, já to nemívám ve zvyku, poněvadž jsem tam z nich nejstarší, tak mě mají trochu za exota, pokud jde o sociální sítě a různé skupinové chaty, ale tady mi to nedalo a psal jsem paní režisérce i Pavle Beretové. Byl to opravdu mimořádně silný zážitek. Meda je nádherná inscenace a jediný nedostatek, který jsem tam shledal, je, že tam nehraju. Ale jinak mě to úplně sebralo, je to krásné.“
Přemýšlel jste, jakou další významnou osobnost byste si rád zahrál?
„Samozřejmě jsem přemýšlel, asi jako každý. Já jsem známý retromil, tak jsem měl pár svých osobních tipů na zajímavé osobnosti, o kterých by se třeba dalo hrát. Například Jan Masaryk, kterého nesmírně obdivuju a s nímž mě pojí přátelství mého dědečka. On byl jeho kamarád a mám dodnes v pracovně jeho portrét s přípisem, kde píše: „Josefovi, který dobře ví, že každá mince má dvě strany, i ta moje. Jan Masaryk.“ Takže na tohohle člověka já velice často myslím, to by mě hodně bavilo. A takových postav je spousta.“
Co je pro vás větší výzva – ztvárňovat reálné, všeobecně známé osobnosti nebo naopak postavy stvořené ve fantazii tvůrců?
„Je to těžší, protože reálný předobraz s sebou nese riziko, že se netrefíte do toho, co je všeobecně o té osobnosti známé. Když vás někdo postaví před pomník se jménem Jan Werich, tak se vám logicky začnou třepat kolena, protože každý má na Wericha nějaký názor, každý o něm něco slyšel, každý o něm něco četl… a ty názory se radikálně odlišují. Jsou werichologové a milovníci tohoto velikána, kteří ho budou adorovat za všech okolností, všechno, co vykonal, je v jejich očích správné. To taky není rozumný názor. Musíte to vybalancovat tak, aby byl uvěřitelný.“
