Galerie Středočeského kraje (GASK) uspořádala výstavu malíře, portrétisty společenských elit a vysokoškolského pedagoga Vratislava Nechleby. Jde o jeho historicky první velkou retrospektivní výstavu, kterou doprovází reprezentativní monografie komplexně shrnující Nechlebovu tvorbu i výsledky archivního výzkumu. Výstava „Už jde… Vratislav Nechleba (1885–1965) Verista v pasti modernismu“, která je stěžejním galerijním počinem podzimní výstavní sezony GASK, skončila 2. března 2025.
Nechlebův příběh žije v českém kulturním prostředí hlavně díky povídkám Oty Pavla, který jej zachytil jako legendárního svérázného portrétistu prvorepublikové elity. Jeho dílo, které přináší zajímavou výpověď o osobě malíře i o tehdejší společnosti, je však – navzdory dobovému renomé – v odborných kruzích i u laické veřejnosti v podstatě neznámé. Ačkoli působil čtyři desetiletí jako profesor na pražské Akademii, čtyřikrát v pozici rektora školy, byl celý život solitérem a stál ostentativně stranou úsilí progresivně orientovaných generačních souputníků. Proti proměnlivým soudobým výtvarným směrům a formálním experimentům stavěl jako nejvyšší uměleckou hodnotu schopnost proniknout k psychologii zobrazovaného, pochopit umění starých mistrů a navázat na jejich odkaz, a zároveň virtuózně zvládnout malířskou techniku s důrazem na veristické detaily a realistický charakter díla. Jeho díla spjatá s prostředím dobových elit byla obdivována pro dokonalou malířskou techniku i bravurní kresbu, suverénní malířský přednes, naturalismus a smysl pro detail.
„Přímým impulsem k uspořádání výstavy byl velkorysý dar paní Anny Nechlebové, která věnovala v roce 2001 Českému muzeu výtvarných umění – dnes Galerii Středočeského kraje – rozsáhlý soubor děl z pozůstalosti malíře, celkem 75 obrazů. V průběhu posledních čtyř let byla významná část tohoto konvolutu restaurována, což napomohlo poznání technické stránky Nechlebových děl a zároveň otevřelo prostor pro zkoumání umělcovy osobnosti i pro bližší pohled na jeho klientelu,“ říká kurátorka výstavy Vanda Skálová. Studium takto rozsáhlého souboru přineslo četné otázky týkající se osobnosti umělce a povahy jeho díla, jeho společenského postavení i jeho role na umělecké scéně nebo strategií sebeprezentace a umělecké autostylizace, navazující na tradiční vzorce akademické malby 19. století. Výstava a publikace nahlížejí umělcovo dílo i z hlediska současného procesu přehodnocování reduktivního chápání moderního umění, které marginalizovalo a vyřazovalo figurativní a realistické umění z uměleckohistorického diskursu.
Expozice v GASK je rozdělena do několika tematických částí. Na ploše téměř 700 m2 naleznou návštěvníci více než stovku Nechlebových děl – převážně portrétů. K jeho klientele patřily v průběhu jeho života kulturní, hospodářské i politické elity napříč názorovým spektrem – Tomáš Garrigue Masaryk, Karel Kramář, Klement Gottwald, ale i herec Eduard Vojan nebo bankéř a mecenáš Jaroslav Preiss. Důležité místo v Nechlebově díle mají i autoportréty, jimž je věnován jeden tematický blok. Formou intervencí či paralel, které propojí Nechlebovo dílo se současnou uměleckou tvorbou, jsou v expozici zastoupeni i současní představitelé hyperrealistické malby.
Slovo kurátora Milana Kreuzziegera
Jméno malíře Vratislava Nechleby (1885–1965) je nečekaně známé spíše v okruhu ctitelů poválečné literatury a filmu než mezi znalci výtvarného umění. Zasloužil se o to Ota Pavel, který ho jako bručounského a misogynního portrétistu zvěčnil ve svém povídkovém souboru Smrt krásných srnců, i následné zpracování literární předlohy ve stejnojmenném filmu režiséra Karla Kachyni z roku 1986. Literární a posléze filmová podoba umělce v obecném povědomí překvapivě přetrvává, jeho malířské dílo se však za posledních téměř sedmdesát let, jež uplynula od jeho smrti, pomalu z veřejného prostoru i výstavních programů galerií vytrácelo. Jeho dílo prozrazuje fascinaci holandskou (zejména Rembrandtovou) malbou a konzervuje tradicionalistický způsob vyjádření kultivovaný na evropských uměleckých akademiích v druhé polovině 19. století.
Studium rozsáhlého daru Anny Nechlebové otevřelo četné otázky týkající se osobnosti umělce a povahy jeho díla, jeho společenského postavení i postavení na umělecké scéně. Otázkou zůstává i to, proč se ve své době tak vyhledávaný a uznávaný umělec dostal na periferii zájmu odborné i laické veřejnosti.
Přehlídka dosud nejširšího shromážděného souboru Nechlebových prací, archiválií a audiovizuálních dokumentů však nabízí nejen pohled na díla samotná, ale ozřejmuje také osobní vazby a vztahy, které mohou obohatit obraz české kultury a společnosti v době první republiky i po druhé světové válce. Při vědomí veškeré solitérní specifičnosti Nechlebovy osobnosti a jeho díla je naším cílem představit shromážděný soubor děl na pozadí biografických údajů a historického kontextu, v němž vznikal i v souvislosti s revizí jednostranného výkladu modernismu.
Vizitka umělce
Vratislav Nechleba (17. června 1885– 26. července 1965, Praha) byl český malíř-portrétista, profesor AVU. Po absolvování reálky v Lounech (1902) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v letech 1902–1907 v ateliéru profesora Maxmiliána Pirnera. Poté na základě Lerchova stipendia absolvoval studijní cesty do Itálie, Rakouska a Německa. V roce 1918 byl jmenován profesorem na AVU. Zde působil až do roku 1958. Několikrát byl zvolen rektorem AVU (1926–1928, 1931–1933, 1939–1940, 1945–1946). V letech 1908–1949 byl členem SVU Mánes.
Dílo Obraz obdivovaného herce Národního divadla Eduarda Vojana z roku 1911 mu pomohl v 26 letech, k tomu, že se stal vyhledávaným portrétistou. Nejznámější část jeho díla tvoří portréty, včetně tzv. oficiálních portrétů – herec Eduard Vojan (1911), malíř T. F. Šimon (1922), Karel Kramář(1933), Tomáš Garrigue Masaryk(1924), představitelka ženského hnutí a manželka pražského starosty Anna Podlipná, portréty členů rodiny Bartoňů z Dobenína (majitelů zámku v Novém Městě nad Metují a Zbraslavi) a mnoho dalších. Vedle toho se věnoval i krajinomalbě, žánrovým výjevům a zátiší. Namaloval i řadu autoportrétů. Po roce 1948 portrétoval představitele státu (Klement Gottwald, Antonín Zápotocký). Ilustroval také knihy (Příjezd T. G. Masaryka do vlasti 1918 a j.) Portrét Masaryka vznikl po sedmnácti prezidentových sezeních v ateliéru na Akademii výtvarných umění. V roce 1915 namaloval i portrét Emila Háchy, pozdějšího prezidenta.
Ocenění díla Roku1937 získal zlatou medaili na Světové výstavě v Paříži, 1940 Národní cenu a Mánesovu cenu České akademie věd a umění. Titul laureát státní ceny obdržel roku 1953 za portrét prezidenta Gotwalda. Roku1955 mu byl udělen titul zasloužilý umělec.
Hrob Vratislava Nechleby neexistuje. Umělec byl pochován na Vinohradském hřbitově, na hrobě je sloup s paletou, na které byl jeho podpis. Jednoho dne byl podpis vybroušen a místo něho umístěn kříž. Nový majitel hrob koupil od jeho potomků žijících v Americe. Ti neprojevili zájem o ostatky, tak skončili v lepším případě na rozptylové loučce. Pomník je ve fotografické příloze. Nedaleko je hrob Karla Hugo Hilara a Zdenky Baldové, kteří neměli vlastní potomky. V rámci Adopce hrobů, kterou zahájil bývalý ředitel Správy pražských hřbitovů Martin Červený se o ně stará Vinohradské divadlo. Podobně byl také obnoven hrob Jakuba Schikanedera. Je to smutné, když potomci hrob nechtějí, nemůže s tím hřbitovní správa nic dělat, protože pomník je soukromý majetek.
Jaromír Hampl Zdroj a foto: GASK, WikipedieNechlebův příběh žije v českém kulturním prostředí hlavně díky povídkám Oty Pavla, který jej zachytil jako legendárního svérázného portrétistu prvorepublikové elity. Jeho dílo, které přináší zajímavou výpověď o osobě malíře i o tehdejší společnosti, je však – navzdory dobovému renomé – v odborných kruzích i u laické veřejnosti v podstatě neznámé. Ačkoli působil čtyři desetiletí jako profesor na pražské Akademii, čtyřikrát v pozici rektora školy, byl celý život solitérem a stál ostentativně stranou úsilí progresivně orientovaných generačních souputníků. Proti proměnlivým soudobým výtvarným směrům a formálním experimentům stavěl jako nejvyšší uměleckou hodnotu schopnost proniknout k psychologii zobrazovaného, pochopit umění starých mistrů a navázat na jejich odkaz, a zároveň virtuózně zvládnout malířskou techniku s důrazem na veristické detaily a realistický charakter díla. Jeho díla spjatá s prostředím dobových elit byla obdivována pro dokonalou malířskou techniku i bravurní kresbu, suverénní malířský přednes, naturalismus a smysl pro detail.
„Přímým impulsem k uspořádání výstavy byl velkorysý dar paní Anny Nechlebové, která věnovala v roce 2001 Českému muzeu výtvarných umění – dnes Galerii Středočeského kraje – rozsáhlý soubor děl z pozůstalosti malíře, celkem 75 obrazů. V průběhu posledních čtyř let byla významná část tohoto konvolutu restaurována, což napomohlo poznání technické stránky Nechlebových děl a zároveň otevřelo prostor pro zkoumání umělcovy osobnosti i pro bližší pohled na jeho klientelu,“ říká kurátorka výstavy Vanda Skálová. Studium takto rozsáhlého souboru přineslo četné otázky týkající se osobnosti umělce a povahy jeho díla, jeho společenského postavení i jeho role na umělecké scéně nebo strategií sebeprezentace a umělecké autostylizace, navazující na tradiční vzorce akademické malby 19. století. Výstava a publikace nahlížejí umělcovo dílo i z hlediska současného procesu přehodnocování reduktivního chápání moderního umění, které marginalizovalo a vyřazovalo figurativní a realistické umění z uměleckohistorického diskursu.
Expozice v GASK je rozdělena do několika tematických částí. Na ploše téměř 700 m2 naleznou návštěvníci více než stovku Nechlebových děl – převážně portrétů. K jeho klientele patřily v průběhu jeho života kulturní, hospodářské i politické elity napříč názorovým spektrem – Tomáš Garrigue Masaryk, Karel Kramář, Klement Gottwald, ale i herec Eduard Vojan nebo bankéř a mecenáš Jaroslav Preiss. Důležité místo v Nechlebově díle mají i autoportréty, jimž je věnován jeden tematický blok. Formou intervencí či paralel, které propojí Nechlebovo dílo se současnou uměleckou tvorbou, jsou v expozici zastoupeni i současní představitelé hyperrealistické malby.
Slovo kurátora Milana Kreuzziegera
Jméno malíře Vratislava Nechleby (1885–1965) je nečekaně známé spíše v okruhu ctitelů poválečné literatury a filmu než mezi znalci výtvarného umění. Zasloužil se o to Ota Pavel, který ho jako bručounského a misogynního portrétistu zvěčnil ve svém povídkovém souboru Smrt krásných srnců, i následné zpracování literární předlohy ve stejnojmenném filmu režiséra Karla Kachyni z roku 1986. Literární a posléze filmová podoba umělce v obecném povědomí překvapivě přetrvává, jeho malířské dílo se však za posledních téměř sedmdesát let, jež uplynula od jeho smrti, pomalu z veřejného prostoru i výstavních programů galerií vytrácelo. Jeho dílo prozrazuje fascinaci holandskou (zejména Rembrandtovou) malbou a konzervuje tradicionalistický způsob vyjádření kultivovaný na evropských uměleckých akademiích v druhé polovině 19. století.
Studium rozsáhlého daru Anny Nechlebové otevřelo četné otázky týkající se osobnosti umělce a povahy jeho díla, jeho společenského postavení i postavení na umělecké scéně. Otázkou zůstává i to, proč se ve své době tak vyhledávaný a uznávaný umělec dostal na periferii zájmu odborné i laické veřejnosti.
Přehlídka dosud nejširšího shromážděného souboru Nechlebových prací, archiválií a audiovizuálních dokumentů však nabízí nejen pohled na díla samotná, ale ozřejmuje také osobní vazby a vztahy, které mohou obohatit obraz české kultury a společnosti v době první republiky i po druhé světové válce. Při vědomí veškeré solitérní specifičnosti Nechlebovy osobnosti a jeho díla je naším cílem představit shromážděný soubor děl na pozadí biografických údajů a historického kontextu, v němž vznikal i v souvislosti s revizí jednostranného výkladu modernismu.
Vizitka umělce
Vratislav Nechleba (17. června 1885– 26. července 1965, Praha) byl český malíř-portrétista, profesor AVU. Po absolvování reálky v Lounech (1902) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v letech 1902–1907 v ateliéru profesora Maxmiliána Pirnera. Poté na základě Lerchova stipendia absolvoval studijní cesty do Itálie, Rakouska a Německa. V roce 1918 byl jmenován profesorem na AVU. Zde působil až do roku 1958. Několikrát byl zvolen rektorem AVU (1926–1928, 1931–1933, 1939–1940, 1945–1946). V letech 1908–1949 byl členem SVU Mánes.
Dílo Obraz obdivovaného herce Národního divadla Eduarda Vojana z roku 1911 mu pomohl v 26 letech, k tomu, že se stal vyhledávaným portrétistou. Nejznámější část jeho díla tvoří portréty, včetně tzv. oficiálních portrétů – herec Eduard Vojan (1911), malíř T. F. Šimon (1922), Karel Kramář(1933), Tomáš Garrigue Masaryk(1924), představitelka ženského hnutí a manželka pražského starosty Anna Podlipná, portréty členů rodiny Bartoňů z Dobenína (majitelů zámku v Novém Městě nad Metují a Zbraslavi) a mnoho dalších. Vedle toho se věnoval i krajinomalbě, žánrovým výjevům a zátiší. Namaloval i řadu autoportrétů. Po roce 1948 portrétoval představitele státu (Klement Gottwald, Antonín Zápotocký). Ilustroval také knihy (Příjezd T. G. Masaryka do vlasti 1918 a j.) Portrét Masaryka vznikl po sedmnácti prezidentových sezeních v ateliéru na Akademii výtvarných umění. V roce 1915 namaloval i portrét Emila Háchy, pozdějšího prezidenta.
Ocenění díla Roku1937 získal zlatou medaili na Světové výstavě v Paříži, 1940 Národní cenu a Mánesovu cenu České akademie věd a umění. Titul laureát státní ceny obdržel roku 1953 za portrét prezidenta Gotwalda. Roku1955 mu byl udělen titul zasloužilý umělec.
Hrob Vratislava Nechleby neexistuje. Umělec byl pochován na Vinohradském hřbitově, na hrobě je sloup s paletou, na které byl jeho podpis. Jednoho dne byl podpis vybroušen a místo něho umístěn kříž. Nový majitel hrob koupil od jeho potomků žijících v Americe. Ti neprojevili zájem o ostatky, tak skončili v lepším případě na rozptylové loučce. Pomník je ve fotografické příloze. Nedaleko je hrob Karla Hugo Hilara a Zdenky Baldové, kteří neměli vlastní potomky. V rámci Adopce hrobů, kterou zahájil bývalý ředitel Správy pražských hřbitovů Martin Červený se o ně stará Vinohradské divadlo. Podobně byl také obnoven hrob Jakuba Schikanedera. Je to smutné, když potomci hrob nechtějí, nemůže s tím hřbitovní správa nic dělat, protože pomník je soukromý majetek.
Jaromír Hampl Zdroj a foto: GASK, Wikipedie
Publikace Haur Jaroslav
