Okolnosti kolem snímku Facky lásky tvůrci představí již 20. března v kině Přítomnost. Večer bude spojený s koncertem herce a zpěváka Michala Strnada, jenž se ujal jedné z hlavních rolích a složil k dílu soundtrack. „Náš film jsou takové lázně lásky a kdo do nich vstoupí, doléčí si všechno,“ říká režisérka Michaela Svojtka Bártová o romantické tragikomedii, která je jejím prvním celovečerním počinem. Vedle Strnada obsadila Báru Polákovou, která je rovněž rozkročena mezi světem filmu i hudby. Diváci již měli možnost slyšet romantický duet „Hiding Our Love“, kteří tvůrci použili jako první trailer k očekávané novince. Dalšími hereckými partnery jsou ústřední dvojici i Jiří Bartoška, Anna Geislerová, Miroslav Krobot či Taťjana Medvecká.
Michale, budou v kině Přítomnost 20. března přítomni i vaši herečtí kolegové? Vystoupíte sólově či s kapelou? Na co se vlastně návštěvníci mohou těšit?
MS: Tento koncert je pro nás a celý štáb ohromně důležitý, protože tam poprvé představíme náš film a všechny písně. Kolegové dorazí, ještě ale nemohu odtajnit kteří. Určitě můžu prozradit, že bude přítomna paní režisérka, a hlavně moje skvělá kapela. Bude to zároveň i taková dotočná, takže kdo se chce dozvědět o filmu více a oslavit to s námi, ať určitě dorazí! Bude to neopakovatelný zážitek. Kromě písní z filmu se totiž mohou diváci těšit i na projekci záběrů z „making of“ filmu, diskuzi s tvůrci, a ještě jedno velké překvapení.
Jeden z ohlasů na Facky lásky tvrdí, že je to strmá a pořádně kolmá horská dráha emocí. Bylo takové i natáčení?
MSB: Těžko se bráním slzám, když si na natáčení vzpomenu, je to pro mě nesmírně a možná spíš vesmírně emotivní. Nemám sice ještě děti, ale představuji si, že podobně emotivní je i porod. A nechci se někoho dotknout, ale tvorba je možná i víc. Tady se nerodil nový život, ale nový příběh.
MS: Rozhodně ano, myslím, že jsme si během natáčení zažili snad všechny druhy emocí. A zřejmě se nám to podařilo otisknout i do filmu, z čehož máme pochopitelně obrovskou radost.
První skutečně romantický film s hloubkou a přesahem, myslí si filmový kritik Kamil Fila. Kde se vlastně zrodila první myšlenka na Facky lásky?
MSB: Prvotní impuls pro Facky byl tak magický. Šla jsem po Kampě a zahlédla takovou situaci, objímali se tam dva milenci. A ona i on měli dioptrické brýle. A když se chtěli políbit, tak jak se ta skla brýlí o sebe otřela, tak to šíleně zaskřípalo. Páteří mi projelo 380 voltů. A já v tu chvíli uviděla celý příběh. Už nebylo potřeba nic vymýšlet, celé to ke mně přišlo shůry.
Padla na place nějaká facka mimo té, kterou uštědřil Miroslav Krobot Báře Polákové? Případně, můžete se podělit o jinou „historku z natáčení“?
MSB: K téhle scéně se váží skutečně dramatické okolnosti a jedna zrada, bez které bychom to nenatočili. Mirek je totiž zlatíčko, neznám svatějšího člověka. On by se pro všechny rozkrájel. A nikdy by neublížil ani mouše. Do cateringu stále vodil bezdomovce, sám ani raději nejedl, jen aby zbylo na ně. Ale k té facce: je to zlom v příběhu, v tu chvíli se to celé obrátí naruby. Potřebovala jsem ji natočit, ale Mireček, že ani náhodou, že se Barušky nedotkne, že to raději skončí. Tak jsem si Báru vzala stranou a poprosila ji, aby před Mirkem ty jeho bezdomovce seřvala, že smrděj a ať okamžitě z placu vypadnou. Bára je profesionálka, o výsledek jí jde v první řadě, takže se toho zhostila s takovou vervou, že tomu jednomu žebrákovi za chvilku tekla krev z nosu. Jakmile to Mirek zjistil, dal jí těch facek asi pět, musela jsem pak mezi ně skočit. Ale zase je v tom ta pravda, kterou my umělci hledáme, po které bažíme.
Jaká myšlenka z filmu s diváky zůstane i v budoucnu?
MSB: Udělali jsme všechno pro to, aby diváci u našeho filmu nemuseli přemýšlet. Lidé jsou ve svých životech myšlenkami zavalení a já toužím, aby se na náš film přišli do kinosálu před vším tím intelektuálním balastem světa ukrýt. A prostě jen plakali a smáli se a toužili. Aby se přišli vykoupat do lásky, kterou jsme do toho filmu nadupali.
Facky lásky si pohrávají s anomálií plynutí času, díky které hlavní postavy nahlédnou svůj vztah z perspektiv různých generací. Inspirovaly vás v tomto ohledu nějaké starší filmy či literatura?
MSB: Ani náhodou, jsme první, kdo s něčím takovým přichází. A jsem na to patřičně hrdá.
Michale, vás zná veřejnost spíš jako hudebníka. Facky lásky jsou váš celovečerní herecký debut. Pohltil vás svět filmu?
MS: Mě svět filmu a divadla pohltil už v dětství a teď jsem se k němu velkým obloukem opět vrátil. Jako dítě jsem hrál v divadle, daboval a objevil se i v několika filmech. K herectví mě dostala moje máma, která byla divadelní režisérka. Měl jsem to štěstí, že jsem jako kluk hrál např. v Národním divadle v představení Rok na vsi, které režíroval právě Mirek Krobot a Táňa Medvecká tam ztvárnila jednu z rolí. Jsem strašně vděčný, že jsem s takovými osobnostmi mohl zase po letech spolupracovat, navíc se vedle nich postavit před kameru.
Paní režisérko, Michala Strnada jste do filmu obsadili vedle české herecké extraligy. Čím vás tolik zaujal?
MSB: To tak ráda vyprávím. Pro roli Charlotty jsme vybírali na středních zdravotnických školách snad z 5000 dívek. A stále jsme ji neměli. Už jsem byla naprosto bezradná a po jednom tom nevydařeném castingu se rozplakala v tramvaji. A Michal ke mně přistoupil a podával mi balíček žvýkaček. Nechápavě jsem na něj koukala a říkala mu: Proč mi dáváte ty žvýkačky? A on tím svým bezprostředním klukovským způsobem řekl: Kdybych měl kapesník, tak vám podám kapesník, ale mám jen žvýkačky. A já věděla, že to je náš Robert. Do té doby to měl hrát Vojta Dyk, ale když jsem to Vojtovi vyprávěla, tak to beze slova položil, prostě mě chápal, že musím poslechnout intuici. Umělec musí umět poslouchat srdce.
MS: Paní režisérka je velkorysá. Vojta Dyk navíc zrovna dotáčel film Il Boemo a chtěl se soustředit především na roli Josefa Myslivečka, která ho naprosto pohltila.
Nutno podotknout, že i pro vás jde o režijní debut – co jste se ze spolupráce s našimi nejzkušenějšími herci naučila?
MSB: Byla jsem pokorná, ale zároveň jim nedala nic zadarmo. Díky své stáži na Islandu využívám při práci s lidmi i řadu magických postupů, na které západní civilizace ještě není úplně připravená. Takže jsem na začátku všechny herce požádala, zda by mi poskytli svůj pramínek vlasů, nedojezené jablko a fotografii z dětství. Umožnilo mi to se na ně napojovat v meditaci Stříbrné peřeje a jejich výkon tak ovlivňovat i na nevědomé úrovni. Neslo to neuvěřitelné výsledky, Jirka Bartoška pak třeba při pádu ze schodů nepotřeboval zastoupit kaskadérem. Kolega Hřebejk mi teď na Lvech říkal, zda bych ho s tím rituálem neseznámila. Musela jsem mu to vymlouvat, ačkoliv mám Honzu ráda, na Pelíškách jsem vyrostla, ale tyhle sféry může zodpovědně využívat jen někdo, kdo zcela odstoupil od ega.
Michale, jak náročné bylo zároveň Facky lásky natáčet a pracovat na soundtracku k nim?
Není příliš časté, aby se představitel hlavní role staral i o hudbu. Na první dobrou mě ale napadá srovnání se snímkem Once s Glenem Hansardem a Markétou Irglovou…
MS: Děkuji, ale takové srovnání snad není na místě, i když mě samozřejmě těší. Film Once a jeho soundtrack naprosto miluju! Jinak já už jsem měl nějaký materiál připravený ještě před natáčením. Například náš duet s Bárou Polákovou vyšel loni v únoru na mém debutovém albu „Další“ a paní režisérce se ta píseň natolik líbila, že ji použila jako ústřední píseň. Ale následná práce na scénické hudbě byla pro mě novinkou a obrovskou zkušeností.
Hodláte se i v budoucnu věnovat filmové hudbě?
MS: Rád, pokud mi někdo opět dá tu příležitost, jako tady paní režisérka, za což jí ještě jednou velice děkuji. Co třeba Facky lásky 2? 🙂
Mottem filmu je „Velký příběh, co propleskne i pohladí“ – může být film pro diváka protipólem k náročným pandemickým letům, kterými jsme jako společnost prošli?
MSB: Je to tak. Náš film jsou takové lázně lásky a kdo do nich vstoupí, doléčí si všechno, ten parchantský covid nevyjímaje.
